sedím ve vaně už hodinu. nevím jestli se ještě počítám za její chlap.

voda už studená. soused nahoře pustil pračku, slyším ji odtud, je to ten typ Bosch co dělá zvuk jako letadlo na startu. teda jedno. píšu na telefon. žena spí v ložnici, vrátila se v jedenáct, byla na večeři s tím od ledna. od ledna. čtyři měsíce. dohoda byla že tohle bude občasné, jako příjem navíc, jako že párkrát ročně. ale od ledna se vidí každý druhý týden a já to vím a souhlasím a zároveň. já fakt nevím. 43 jí je, advokátka v Praze v centru. 45 mně, vedu menší firmu na Smíchově, šest zaměstnanců. dvě děti odrostlé, jedno na vysoké v Brně, druhé maturuje. máme čas spolu kterej jsme neměli 18 let. a ona ten čas tráví napůl s ním. ne, to není pravda, tráví ho i se mnou, jdeme spolu na výlety, do divadla, mluvíme. ale když mluvíme, mluvíme o něm taky. jako součást jejího života. já o něm vím víc než o mém vlastním bratrovi. vím že má alergii na ořechy. proč to vím. nechci to vědět. nikdy jsem se neptal. ona prostě řekne. otázka. je tohle ještě otevřený vztah, nebo jsem se proměnil v jejího nejlepšího přítele zatímco partnera dělá někdo jiný. nemám odpověď. ptám se vás.